Reklama na LCD monitorech v rámci daňově uznatelných nákladů je v praxi často řešené téma.
V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kde byla právnické osobě vyměřená daň z příjmu na základě toho, že neprokázali oprávněnost nákladů na reklamu od svých dodavatelů.
Jednalo se o reklamu, která byla vysílaná v obchodním centru, prostřednictvím LCD obrazovky. Firma, která však dodávala reklamu nebyla vlastníkem ani provozovatelem LCD monitorů a veškerou inzerci přeprodávala od jiného dodavatele.
Správci daně vznikly pochybnosti na základě toho, že subdodavatel prodával více reklamního času, než ve skutečnosti nakupoval.
Firma, která si platila reklamu, se sice snažila prokázat faktické uskutečnění reklamy v tvrzeném rozsahu a to konkrétně, znaleckými posudky, fotografiemi či výpovědmi svědků.
Finančnímu úřad však prokazování nestačilo a posléze to nestačilo ani krajskému soudu. Následně byla firmě platící si reklamu vyměřená daň a vyčíslená sankce. Případem se poté zabýval Nejvyšší správní soud, který se zaměřil na otázku, zda firma prokázala dostatečně realizaci poskytnutých reklamních služeb. Důkazní břemeno zde bylo na straně firmy, která si objednávala reklamu. Firma však nedokázala pochybnosti vyvrátit.
Nejvyšší správní soud zde nastínil, jaký důkazní prostředek je v takových případech směrodatný. Za průkazné by se považovalo systematické sledování reklamy. Co se týče svědeckých výpovědí, ty NSS nepovažoval za podstatné. Dle svědeckých výpovědí nelze dostatečně prokázat skutečný rozsah reklamy (množství a frekvenci spotů).
Dle NSS by správná forma byla, že by dokázalo k namátkovým kontrolám a následné dokumentaci běžící reklamy, ze strany firmy, která si reklamu objednala.
